Měsíční moře samozřejmě nemají nic společného s vodou. Jsou to němí svědci dávných srážek Měsíce s planetkami a kometami. Vesmírný projektil prorazil měsíční kůru a na povrch se tak dostala láva, která měla jiné složení než okolí.
Moře tvoří asi třetinu přivrácené strany Měsíce ale méně než 3% povrchu odvrácené strany. Samozřejmě to není tím, že by na odvrácenou stranu dopadalo méně objektů. Souvislost musíme hledat v měsíční kůře, která je na odvrácené straně mnohem tlustší, takže při dopadu se tak snadno neprotrhla.
Proč tomu ale tak je? Steinn Sigurdsson přichází se zajímavou teorií. Za vše prý může už samotný vznik Měsíce. Nejuznávanější teorie dnes říká, že krátce po vzniku Sluneční soustavy do Země narazilo těleso o velikosti Marsu. Z vyvrženého materiálu pak vznikl náš Měsíc. Obě tělesa byla v té době samozřejmě velmi horká, ale byla také mnohem blíže než dnes.
Měsíc měl už od začátku vázanou rotaci, což znamená, že se okolo své osy otočí za stejnou dobu, za jakou oběhne kolem Země. K naší planetě byl přivrácen stále stejnou stranou a byl přitom až 20x blíže než dnes.
Země tehdy nebyla rájem ve Sluneční soustavě. Bylo to peklo. Teplota povrchu se pohybovala kolem 2 500°C. Měsíc byl sice také velmi horký, ale s ohledem na svou velikost chladl rychleji než Země. K ochlazování Měsíce však nedocházelo rovnoměrně. Přivrácená strana Měsíce byla totiž stále ohřívána naší planetou.
Když objekty typu Země nebo Měsíce chladnou, prvními prvky, které kondenzují, jsou hliník a vápník. Právě ony se později staly společně s křemičitany základem měsíční kůry.