V roce 2017 oznámili vědci opatrně objev prvního exoměsíce. O rok později dodali další pozorování z Hubblova dalekohledu. Samotná existence exoměsíce Kepler-1625 b I zůstává nejistá a nic se na tom v nejbližších letech nezmění.
Největší měsíc Sluneční soustavy Ganymedes je větší než Merkur. Astronomové očekávají, že ve vesmíru mohou existovat ještě větší měsíce o velikosti Země, na jejichž povrchu by mohly být podmínky vhodné k životu. Kepler-1625 b I ale svou velikostí překvapil i ty největší optimisty. Je totiž podobný spíše Neptunu.
Mohou podobně velké měsíce skutečně existovat? Bradley Hansen provedl simulace a snažil se přijít na způsob, jakým mohl Kepler-1625 b I vzniknout.
Jednou z možností je zachycení, což je běžný scénář vzniku měsíců. Problém je, že klasické zachycení u Kepler-1625 b nefunguje. Měsíc by musel být menší, případně obíhat blíže k planetě.
Hansen se domnívá, že k zachycení došlo užý krátce po vzniku obou těles. Kepler-1625 b i jeho dnešní měsíc vznikali jako jádra dvou budoucích plynných obrů na podobné dráze okolo rodící se hvězdy. Obě tělesa nasávala plyn z protoplanetárního disku a zvětšovala svou hmotnost. Kepler-1625 b obíhal přece jen o něco blíže k hvězdě, takže byl ve zvětšování své obálky úspěšnější. Díky tomu se stal gravitačně dominantní a stáhl si k sobě zárodek druhé obří planety, ze které se stal měsíc. Vzhledem k tomu, že Kepler-1625 b vysál velkou část plynu, vývoj Kepler-1625 b I se zastavil někde na současné hmotnosti 10 Zemí.
Podobné hypotéze nahrává také fakt, že rovina oběžné dráhy měsíce je patrně značně skloněna vůči rovině rovníku planety, ačkoliv pro toto tvrzení máme zatím jen slabé důkazy.
Možná tam je, možná ne. Jak dál s ověřením existence exoměsíce Kepler-1625 b I?
Zdroj: Formation of exoplanetary satellites by pull-down capture