Dovést vzorky kometárního prachu není vůbec jednoduché. Vědci se proto spoléhají na poněkud levnější dovoz z vesmírné ciziny. Muzea jsou plná meteoritů, ale najít nový, čerstvý „kus vesmíru“ není tak jednoduché. Jít do lesa na meteority nelze, jedinou šancí je obvykle případ, kdy je zaznamenán průlet meteoru oblohou, spočítána dráha a následně nalezeny fragmenty. Takových případů je ale málo.
Meteority si místo dopadu nevybírají. Nejčastěji ale skončí v neobydlených končinách – v mořích, pouštích, pralesích nebo horách. Roli zde hraje prostá pravděpodobnost. Většina Země je totiž neobydlena. Najít meteorit v poušti nebo na dně oceánu nejde. Vědci proto s oblibou cestují do polárních oblastí, kde jsou meteority více než dobře odlišitelné od bílého ledového království.
Ještě cennějším artiklem je kometární prach. Pod pojmem prach asi nikdo nebude hledat balvan o hmotnosti jedné tuny. Najít někde pohozenou částici prachu mimozemského původu…k tomu se hledá přirovnání jen dost těžko. Možná špička jehly v kupě sena.
Vědci ale i zde mají řešení. Vydávají se do stratosféry a chytají částice prachu tam. Moc efektivní to ale není. Pokud po několika hodinách ulovíte jednu částici, je to úspěch. Na jedné částici se ale studie postavit nedá. Malé množství omezuje možnosti a rozsah analýz. Částice se navíc chytají na „lapačku“ se silikonovým olejem a následně se složitě čistí.
Lovci kometárního prachu proto také zkusili své štěstí v říši ledu. Ze dvou různých míst Antarktidy sbírali od roku 2000 vzorky ledu. Jeho roztavením a následnou filtrací vody se podařilo najít více než 3 000 mikrometeoritů. Většina z nich měla velikost jen kolem 10 mikrometrů. Po dobu 5 lety je zkoumali stereoskopickým mikroskopem. Výsledkem je objev více než 40 částic s vlastnostmi kometárního prachu. Ty se více než dobře shodují s částicemi, které byly odchyceny ve stratosféře nebo odebrány kosmickou sondou Stardust v roce 2006.
Foto: NASA, Zdroj: Science