Člověk od nepaměti vzhlížel směrem k Marsu s nadějí, že se na jeho povrchu nachází život. Už první snímky z kosmických sond ale definitivě rozprášily sny mnoha generací astronomů i nadšenců. Vyznavači marťanů museli snížit svou laťku o několik řádů a věřit v existenci alespoň primitivního života na povrchu rudé planety. V polovině 70. let vyrazily vstříc čtvrté planetě Sluneční sousty legendární sondy Viking, jejichž odkaz budí vášně i po více než 30 letech.
Barack Obama provedl další ze svých veletočů v názoru na americký kosmický program. Jestli že donedávna byl let člověka k Marsu kdesi v mlze třetího desetiletí, nyní už je pouhou vybledlou anekdotou fanoušků marťanského čehokoliv. Na tradiční proklamace, že první člověk, který se svou nohou dotkne povrchu Marsu, se už nepochybně narodil, by dnes nikdo nevsadil ani staré bačkory. NASA nahradila budoucí procházku po Marsu poskakováním po některé z planetek, což je ještě větší nesmysl než let k rudé planetě. Ale v historii kosmonautiky jsme si už zvykli na to, že smysl v mnoha plánech chybí asi stejně jako peníze v řecké státní pokladně. Konec konců jeden z příkladů neuvážených kroků – Mezinárodní kosmická stanice nám létá nad hlavou.
Vraťme se ale zpět k Marsu. Ten byl v uplynulých letech hlavním cílem kosmických sond a v rozpočtové oblasti válcoval všechna ostatní tělesa Sluneční soustavy – včetně Měsíce. Už koncem 90 let se ale začala jeho pozice hroutit pod tíhou objevů sond Galileo a Cassini. Hnacím motorem všech aktivit u Marsu je přímé i nepřímé hledání života. Jak se ale poslední dobou ukazuje, Mars nemusí být v této kategorii ověnčen zlatou medailí. Jako nadějnější se jeví Europa, Encaladus nebo Titan.
Mezi některými vědci zavládlo v posledních letech zděšení. Různými výkřiky do tmy se snaží vrátit Marsu jeho zašlou slávu. Z tohoto důvodu je nutné některé objevy a zprávy brát s hodně velkou rezervou. Obvykle je dost obtížné rozlišit mezi normální prací a slušně řečeno vědeckým populismem. Na obhajobu „marťanských vědců“ je nutné dodat, že vypečené zprávy vypouští dost často i lidé zabývající se Titanem a dalšími astrobiologicky atraktivními tělesy.
Gilbert Levin: já vám říkám, že tam život je
O mírný rozruch, který ale příliš nevybočil z běžné kuloární šuškandy, se nyní postaral Gilbert Levin. Ten vedl v polovině 70. let jeden z biologických experimentů na sondách Viking. Historie hledání života Vikingy v letech 1976 a 1977 je vůbec zajímavá. NASA tehdy vydala tiskovou zprávu, že sondy stopy života našly. Později ale došlo k přehodnocení výsledků a to i zásluhou slavného astronoma Carla Sagana (autora knihy Kontakt, podle které byl natočen stejnojmenný film). Konečná zpráva, znějící některým lidem dodnes v uších zněla: výsledky jsou neprůkazné. Jinými slovy: sondy Viking na Marsu život nenašly ale ani ho nevyvrátily. Tedy čistá plichta z pohledu astrobiologie.
Mnoho astrobiologů dnes upozorňuje, že celý program Viking byl na svou dobu až přehnaně ambiciózní a našel by život snad jedině tak, že by se vysmátý marťan postavil před kameru některé ze dvou sond.
Gilbert Levin vedl experiment Labeled Release (LR) na sondách Viking. Jeho úkolem mělo být nalezení marťanských mikroorganismů prostřednictvím jejich metabolismu. K vzorku půdy byly přidány živiny a dle předpokladu mělo dojít k oxidaci na oxid uhličitý, což se také stalo. NASA měla v rukou určitou indicii existence života na Marsu. Na základě toho vydala zmíněnou tiskovou zprávu. Problém byl ovšem v tom, že jiný test na organické látky dopadl negativně, takže situace život ano x život ne dopadla 1:1. NASA proto dementovala dřívější verdikt a už 33 let trvá na verzi „neprůkazné výsledky“.
Gilbert Levin ale už stejně dlouho tvrdí, že na Marsu život je a sondy Viking ho prostřednictvím jeho experimentu LR nalezly. Svou teorii nově posiluje nalezením metanu v atmosféře planety. Molekuly metanu mají omezenou životnost a během 400 let zmizí. Musí tedy existovat nějaký mechanismus, který metan do atmosféry Marsu dodává. Ani tento důkaz však není průkazný, neboť metan může mít i nebiologický původ. Konec konců ho najdeme v atmosférách obřích planet, kde asi mikroorganismy hledat nebudeme.
Druhým argumentem Levina je „repete“ marťanského experimentu, který provedl v Antarktidě se stejným výsledkem. Experiment LR život prokázal, test na organické sloučeniny nikoliv. Levin to vysvětluje tím, že experiment s organickými sloučeninami nebyl úspěšný jednoduše proto, že není tak citlivý jako LR.
Vědci dnes obecně připouštějí, že život na Marsu se může vyskytovat pod povrchem. Žádná ze sond ale zatím nějaké větší hloubkové vrty neprovedla. Samotné Vikingy povrch rudé planety pouze pošimraly. Lopatka nedávné sondy Phoenix se do marťanské půdy zabořila až do hloubky několika centimetrů a potvrdila přítomnost vody, na palubě však neměla žádné přístroje k hledání života.
Určité nové poznatky nedávno přinesli i vědci z Imperial College London a University College London, kteří objevili na základě snímků ze sondy MRO, že se na Marsu nacházela moře vody o něco déle, než se původně očekávalo. Dřívější odhady hovořily o tom, že se kapalná voda z povrchu vytratila někdy před 3,8 miliardami let, avšak nové údaje hovoří o období před 3 miliardami lety. Podle britských vědců se nacházely poblíž rovníku jezera o velikosti asi 20 kilometrů.
Zdroje: dailygalaxy.com, Wikipedia
