Snad v každé knize nebo článku, ve kterém se popisují metody hledání exoplanet, je na čestném místě astrometrie. Půl století se astronomové pokoušejí nalézt planetu u cizí hvězdy využitím jejích principů. Koncem května letošního roku proletěla světem zpráva, že se to konečně povedlo. Nyní však přišla studená sprcha….
Když sudičky rozdělovaly jednotlivým metodám hledání exoplanet vlastnosti, stála astrometrie ve frontě na paradoxy vícekrát než její kolegyně. Astrometrie byla první metodou, kterou se astronomové seriozně pokoušeli najít planetu u cizí hvězdy. Zatímco pomoci jiných metod jsme dosud objevili přes 400 exoplanet, v kolonce astrometrie do letošního roku svítila velká nula.
Na hledání exoplanet astrometrickou metodou si vylámal zuby nejeden slavný astronom. Nejznámějším je nepochybně Peter van de Kamp, kterému ani jeho slavné krédo (práce, víra, vytrvalost) za celý život nedopomohlo k tomu, aby před svými kolegy obájil existenci planetárních průvodců Barnardovy hvězdy, o jejichž existenci byl skálopevně přesvědčen – viz samostatný článek.
Koncem května letošního roku se ale sny minimálně jedné generace astronomů naplnily. Astrometrie, která má před sebou v oblasti lovu exoplanet pohádkovou budoucnost, zaznamenala první úspěch. Ztělesněním všech naději se měla stát exoplaneta VB 10 b o hmotnosti asi 6 Jupiterů a s oběžnou dobou 271 dní.
Tým astronomů se pokusil najít exoplanetu metodou měření radiálních rychlostí a výsledek? VB 10 b podle týmu neexistuje!
Jacob Bean z Univerzity George-Augusta v německém Gottingenu a jeho kolegové fakticky vylučují, že by okolo VB 10 obíhala nějaká planeta o hmotnosti větší než 3 Jupitery. Mateřská hvězda VB 10 se nachází necelých 20 světelných let daleko v souhvězdí Orla.
Který z týmů má pravdu ukážou až další pozorování, pod exoplanetou VB 10 b se však začala třást pozice v katalogu exoplanet…
Větší množství objevů exoplanet astrometrickou metodou přinesou teprve kosmické dalekohledy, které by se do vesmíru měly vydat nejdříve za 3 roky. Projekty v těchto oblastech připravuje NASA i ESA.
Astrometrická metoda
Astrometrie umožňuje určit polohu nebeského tělesa. Využití nachází například ve Sluneční soustavě, kde je nutné určit co nejpřesnější polohu komet, planetek i dalších objektů. Přesnou polohu ale určujeme také v případě hvězd.
Při pohledu na noční oblohu si můžete už během několika desítek minut povšimnout, že se všechny hvězdy po obloze pohybují. Ve skutečnosti se ale otáčí naše Země a hvězdy se zdají být přilepené a nehybné. Také proto se jim začalo říkat stálice, aby se rozlišili od objektů, jež po obloze skutečně putují (komety, planety, Měsíc,…). Opak je ale pravdou. Všechny hvězdy skutečně po obloze putují a to svým vlastním pohybem, který je ovšem velmi malý a během celého lidského života nepostřehnutelný. Díky vlastnímu pohybu hvězd se mění i vzhled souhvězdí. Povšimnout si toho ale lze v řádech desítek tisíc let. V dobách, kdy se po Zemi proházeli dinosauři, vypadala obloha nad jejich hlavami úplně jinak, než jak ji známe dnes.
Pokud byste pozorovali některou hvězdu dostatečně dlouho, zjistili byste, že její dráha po obloze připomíná vlnovku s periodou jednoho roku. Tato perioda souvisí s oběhem Země okolo Slunce. Vyloučíme-li tento pohyb, pak by se měla hvězda po obloze pohybovat po přímce. Pokud okolo hvězdy obíhá planeta, která ji gravitačně ovlivňuje, připomíná pohyb hvězdy opět vlnovku a periodou je v tomto případě oběžná doba planety.
Zdroj: universetoday.com