Kde je voda, tam je život. Natolik jednoduchá definice platí bohužel jen v představách novinářů. Voda v tekutém stavu na povrchu terestrické planety je bohužel nutnou, ale nikoliv dostačující podmínkou. O vzniku života toho zatím moc nevíme, máme totiž jen jeden vzorek a tím je naše modrá planeta. Definovat přesné podmínky vzniku života jen na základě znalosti (a to navíc chabé) jeho vývoje na jedné planetě lze jen dost obtížně. Přesto dnes víme, že za svou existenci vděčíme mimo jiné Měsíci, jenž stabilizuje osu rotace a oběžnou dobu Země. Stejně tak můžeme děkovat Jupiteru, který odchytává svou gravitací kosmické vetřelce. Právě planetky a komety mohou mít pro existenci života na planetě neblahý vliv.
Před 65 miliony lety dopadla do oblasti dnešního mexického poloostrova Yucatán planetka o průměru více než 10 kilometrů. Následkem globální katastrofy zmizela z povrchu zemského značná část fauny i flory.
Ve Sluneční soustavě se značné množství objektů nachází v Kuiperově pásu, nacházející se za dráhou Neptunu. Z pozorování protoplanetárních disků u blízkých hvězd kosmickým dalekohledem Spitzer se astronomům podařilo zjistit, že asi 20% hvězd slunečního typu obklopují podobné ale mnohem větší pásy větších i menších objektů. Může znamenat větší počet malých těles okolo hvězdy i větší pravděpodobnost jejich kolize s planetami zemského typu a tedy nižší šanci pro život?
Klíčovou roli hrají obří plynné planety. V úvodu jsem se zmínili o důležitosti Jupiteru v našem planetárním systému. Jupiter odchytává velkou část komet, přilétající z vnějších částí Sluneční soustavy. I když je pravdou, že v roce 2007 zveřejnili astronomové studii, podle které naopak Jupiter i dost velkou část komet „posílá“ směrem do naších končin. Kdy byl Jupiter o něco menší a měl hmotnost jako Saturn, dopadalo by na Zemi mnohem více kometárních jader.
Krátce po svém vzniku byla Sluneční soustava plná malých těles. Ty postupně dopadaly i na tehdy velmi mladou Zemi. Velké bombardování skončilo asi 700 milionů let po vzniku našeho planetárního systému. Příčinou může být změna oběžných drah Jupiteru a Saturnu. Obří planety se zřejmě vzdálily od Slunce a ovlivnily dráhy Uranu a Neptunu. Ti zase svou gravitací „povyhazovali“ značné množství těles Kuiperova pásu ven ze Sluneční soustavy.
I přesto Země ve své pozdější historii zažila několik vesmírných bouraček s planetkami a kometami. Důsledky kolizí s několikakilometrovým kosmickým poutníkem byly vždy katastrofální. Najednou došlo k masovému vymírání rostlinných i živočišných druhů. Nejznámější příklad se nepochybně odehrál na konci druhohor, kdy následkem dopadu planetky do oblasti dnešního poloostrovu Yucatán vyhynuli dinosauři. Podobných událostí ale naše planeta zažila více. Podle statistik by mělo dojít k dopadu tělesa o velikosti 10 km jednou za 100 milionů let. Co když ale v jiných planetárních soustavách dochází ke kolizím častěji? Měl by život na planetě, na kterou každou chvíli nemilosrdně dopadne kosmický projektil, vůbec šanci vzniknout a vyvinout se?
Jane Greaves z University of St. Andrews ve Skotsku se domnívá, že u některých hvězd může být tak velké množství kometárních jader a planetek, že život na planetě obíhající v takovém systému by příliš šancí neměl. Jaký je ale skutečný vliv komet a obřích planet na život ukáží teprve další studie.
Zdroj: space.com